Otrokovice leží v oblasti obydlené už od 6. tisíciletí před naším letopočtem a první písemná zmínka o obci je datována rokem 1141. V ní je uváděna jako součást majetku přerovské velkofarnosti, a řadí se tak mezi nejstarší osady na Moravě. Její název znamená, že šlo o majetek neplnoletého feudále. Slovo otrok označovalo nedospělého člena rodu, bezprávného člověka. V první polovině 14. století obec přešla pod správu vladyků z Tečovic, v r. 1492 panství odkoupil Vilém Tetour z Tetova, majitel Zlína a velitel proslulé „černé roty“ ve službách krále Matyáše Korvína, v r. 1574 se z Otrokovic stalo samostatné panství s nově vybudovanou tvrzí. I poté několikrát změnily majitele, po bitvě na Bílé hoře v r. 1620 byly zkonfiskovány a krátce nato byly prodány Janu hraběti z Rottalu, moravskému nejvyššímu sudímu a katovi valašských povstalců. Během třicetileté války obcí táhlo několik vojsk, poté ji drancovali Turci, kteří několik obyvatel odvlekli do otroctví.
V polovině 18. století Otrokovice postihla velká neúroda, v r. 1760 zničující požár celé vesnice, poté přišly povodně a dobytčí mor, panství obsadili Prusové, následně vojsko knížete Lichtenštejna a za napoleonských válek zde pobývali Francouzi i Rusové. Po zrušení nevolnictví v r. 1781 se Otrokovice začaly slibně rozvíjet, rozmach ale přerušila první světová válka. Většina místních mužů byla odvedena do armády Rakousko-uherské monarchie.
První průmyslový podnik v tehdy zemědělské obci vybudoval v r. 1927 zlínský obuvník Karel Chlud se synem Vojtěchem. Jejich továrna Olga zaměstnávala 250 lidí. O rok později byly Otrokovice elektrifikovány a usadil se zde první lékař. Zásadní rozmach začal ve 30. letech minulého století se vstupem firmy Baťa, která zde našla dostatek místa pro svou expanzi. Tomáš Baťa odkoupil přes 500 ha vesměs močálovitých pozemků mezi řekami Dřevnice a Morava, a jedinečnou metodou splavování zeminy z kopce Tresný zvýšil jejich úroveň až o 4 metry. Do konce r. 1932 v Otrokovicích na území někdejších močálů vzniklo 27 továrních budov, poté mj. elektrárna, letiště, přístav na Baťově kanále. Později i přes 400 cenově dostupných domků, poskytujících nadprůměrný standard bydlení, vč. veškeré občanské vybavenosti. Průmyslový rozmach nabízel nové příležitosti k obživě, přibývalo živnostníků, řemeslníků, obchodníků a dalších povolání. S výstavbou nové čtvrti plné zeleně nazvané Baťov počet obyvatel brzy dosáhl šestinásobku – v r. 1921 tu žilo 1 382 lidí, v r. 1938 už 8 002 obyvatel. Ale další velkorysé plány byly opět přervány válkou.
Dusná protektorátní atmosféra pro Otrokovice skončila 3. května 1945, ale poválečný vývoj baťovskou podnikavost zadusil. Moci v obcích se uchopily Revoluční národní výbory a Revoluční gardy s převahou komunistů. Ve firmě Baťa byla zavedena národní správa a v říjnu r. 1945, na základě dekretů prezidenta E. Beneše, následovalo její znárodnění. V r. 1946 byl Otrokovicím navrácen původní název (po změně na Baťov z r. 1939). Od r. 1949 byl národní podnik Baťa přejmenován na Svit.
Obytná výstavba na Baťově / Bahňáku pokračovala po válce bytovými domy ve stylu nastupujícího socialistického realismu, na konci 50. let vzniklo na břehu řeky Moravy první panelové sídliště. V 60. a 70. letech další sídliště Trávníky pro téměř 7 000 obyvatel, poté sídliště Štěrkoviště. Od 70. let se stavělo také individuálně – v lokalitách Újezdy a Nivy. V r. 1972 byla po šesti letech výstavby uvedena do provozu největší pneumatikárna v socialistických zemích – n.p. Rudý říjen (dnes Barum Continental), kvůli níž vzniklo sídliště Střed.
Obce Otrokovice a Kvítkovice byly 1. ledna 1949 – v den, kdy se ze Zlína stal Gottwaldov – připojeny k městu nesoucímu jméno prvního komunistického prezidenta. V polovině 50. let se opět osamostatnily, poté došlo k jejich sloučení, a v r. 1964 získaly statut města. Dnes v Otrokovicích žije cca 17 600 obyvatel.
Některé z fotografií nám laskavě poskytl p. Vít Marek - Ať žije Baťov!
